Ať už bylo za odchodem Roba Halforda ze slovutných JUDAS PRIEST po vydání veleúspěšného alba „Painkiller“ (1990) cokoliv, jedno tomuhle lišákovi v koženém člověk upřít nemůže. Musel totiž moc dobře vědět, že to, co momentálně chce dělat, mu v řadách Jidášova kněze nejspíš neumožní, a přesto se nebál jít si za tím a začít prakticky úplně znovu. Pročež razantně a bez zbytečných cavyků opustil řady kapely, která byla po dlouhá léta jeho štědrým chlebodárcem, a vrhnul se po hlavě do spolupráce s mladými, relativně neohmatanými hudebníky, s nimiž chtěl mimo jiné dokázat, že to, co počátkem devadesátých let minulého století frčelo na kovové scéně, není jen záležitostí pro dvacetileté hochy s neurvalým světonázorem. Na nějaký čas se tudíž zatáhnul do ulity, v klidu se probíral svými jistě hojnými nápady, čerpajícími především z thrash - hardcorové inspirace, které bylo tou dobou všude okolo habaděj, a pak přichystal přímo frontální útok. Album, které jedinečně zasnoubilo heavy metal s již zmíněnou tehdejší modernou (co na tom, že by někdo mohl namítnout, že jsou to tak jako tak příbuzní), album, které navíc ukázalo, kdože byl jedním z nejvýkonnějších a nejschopnějších skladatelských mozků JUDAS PRIEST. A všemu tomu nadepsal hlavičku FIGHT, aby bylo na první pohled zřejmé, že za svým si hodlá stát snad i za cenu krve.

Fakt, že máme co do činění s nebezpečně  nakažlivým materiálem, na hony vzdáleným bezduchému a impotentnímu leštění strun, je přitom zřejmý už od úvodního riffobití v otvíráku „Into The Pit“. Kytary sviští nad strojovým dvoukopákovým tempem bicmistra Scotta Travise (který si ovšem přes výpomoc Halfordovi udržel i stoličku u JUDAS PRIEST), Halford do nich mezi zuby drtí svůj vyzývavě upištěný hlásek a celé to má sílu ničivého hurikánu. Přesně tak zní poctivá a opravdová metalová tvrdost. Na dokreslení přichází melodická vyhrávka a sólo, obojí ovšem stejně zatvrzelé jako zbytek skladby, a jede se dál, bez času na vydechnutí. Stejně úporná „Nailed To The Gun“ nabídne v podobě zpívaného melodického motivu před i po sóle vzpomínku na bývalé Halfordovo působiště, zadumaná „Life In Black“ (stejně jako o chvíli později i její sestřička „Laid To Rest“) vám pak přes znatelné ubrání plynu se stejným důrazem prožene hlavou další ocelový riff, tvrdý jako křemen. Až by se jednomu mohly roztřást kolena, zvlášť když nasazené vražedné tempo nebere konce. V „Immortal Sin“ se do něj dokonce Travis ponoří nejznatelněji na celém albu a téměř po celou skladbu si vystačí jen s jediným neměnným a neuhýbavě jednoduchým rytmem bicích. Na první pohled na tom možná není nic zvláštního, nicméně si musíme uvědomit, že v tomto případě tisíckrát omletá a mnohdy zbytečně nabubřelá slova o síle v jednoduchosti padla na úrodnou půdu. Stačil totiž další monstrózní riff z Halfordovy zásobárny (a že jich tam bylo, vždyť, jak už je výše patrno, celé album je výsledkem pouze a jedině jeho skladatelské práce) a ze skladby se rázem stala šťavnatá kovová třešnička, jen ji utrhnout.     

A tak se po té hlavní čtyřproudové dálnici řítíme nezadržitelně dál a dál, sotva stíháme vnímat všechny ukazatele a návěstí, a jen jednou jedinkrát sjedeme na  malé odpočívadlo, abychom načerpali nových sil. To FIGHT jako kdyby se vyznali i v nedostupných a tajných zákoutích posluchačovy mysli a jako nečekaný a o to efektnější vrchol celého alba sehráli malý dramatický kus pod názvem „For All Eternity“ s podtitulkem „Jak se dělá krása“. Osobně tuto baladu považuji za jednu z nejlepších pomalých věcí všech dob, v čemž mě utvrzuje prakticky všechno, co je v téhle písni ke slyšení. Jednoduché (ale o to účinnější - a jsme u toho zase!) vybrnkávání ve slokách, dokonale gradující refrén, představující kytarový park v plné síle, a především Halfordův vokál, přizpůsobivší se sklíčené náladě skladby jako chameleon svému přírodnímu úkrytu. Je zbytečné přemýšlet jak, proč a co s tím, když odsud skutečně není úniku. Čili  dříve, než-li to člověka celé spolkne i s jeho hříchy, je lepší znovu prásknout do koní a zmizet na oné čtyřproudé dálnici, stále dál lemované rozmazanými a sotva vnímatelnými ukazateli a návěstími. Poctivá kovářská práce v „Contortion“, „Kill It“, „Vicious“ a „Reality, A New Beginning“, jakož i fakt, že neustále (tedy nejen na začátku alba) máme co do činění s nebezpečně  nakažlivým materiálem, už ostatně jednomu nějaké ty černé myšlenky vyženou z hlavy. A když ne, nevadí. Prázdno, které se vám rozhostí v dutině lebeční poté, co dozní kompletní „War Of Words“ (podotýkám, že skladbou „Reality, A New Beginning“ album nekončí, a že po cca. 6 minutách ticha pokračuje jakousi skladbou nevalného zvuku se zpitvořeným Halfordovým vokálem), se totiž po chvíli stejně stane tak bodavým a tak palčivým, že vám nezbyde, než si jej pustit znovu a opětovně si prožívat všechny jeho epizodky, malé a velké zároveň. Pro FIGHT je o to důležitější vizitkou, že na základě téhle definice se jejich albová prvotina jeví býti nadčasovou a platnou ve všech společenských podmínkách, uspořádáních a především hudebních poměrech. Což je, nemýlím-li se, myšlenka troufalá a kacířská, ale zkuste mě někdo přesvědčit o opaku. Nedám se.